Asteja - Nekradení

Přehoupl se únor. Záře novoročních předsevzetí pomalu bledne a život se vrací do kolejí minimálně podobných, jako před Vánocemi. Je tedy nejlepší čas podívat se na další téma, které nás může potkat na cestě za spokojenějším a vyrovnanějším já. Nekradení (Asteja, 3.jama) jako projev lidské povahy. Do role zloděje se lze dostat velice snadno, a často (aniž bychom si to uvědomili) krademe (si) to nejcennější..
Každému se určitě stalo, že přišel pozdě a někoho tak připravil o čas, který mohl strávit jinak. To se čas od času může stát každému. Pokud však k ostatním lidem přistupujeme s lhostejností a nezáleží nám na tom, o kolik času, energie a trpělivosti jsme je svým chováním připravili. Je pravděpodobně nutné se zastavit a uvědomit si, že pokud hledáme cestu životního souladu a harmonie (nejen) v sobě, tímto směrem cesta nepovede. Proč? Základem je myšlenka, že všichni jsme součástí jednoho vesmíru a navzájem se ovlivňujeme. Nelze tedy žít harmonicky ve svém mikrosvětě a předpokládat, že makrosvět se do souladu uvede sám, nebo se o něj vůbec nezajímat. Neuvede a bude nám to v různých zkouškách nebo situacích neustále dokazovat.
Projevem kradení ve smyslu negativního sklonu lidské povahy je bezesporu i tzv. obrazné stínání hlav, abychom sami vypadali vyšší. Nejde o nic jiného než ukázku našeho nižšího já (ega), kdy vyzdvihujeme sami sebe na úkor někoho jiného. Mluvit k někomu nebo (ještě hůře) o někom nevlídně, znamená nárokovat (krást) si počestnost sám pro sebe, a tím podporovat vlastní sebeklam. Jsme opravdu tím, za koho se vydáváme? Nebo častěji tzv. kážeme vodu, pijeme víno. Pokud jsme dostatečně srovnáni s vlastními chybami a slabostmi, nepotřebujeme ukazovat na druhé. Naopak přistupujeme k jejich pochybení (které ale může být pochybení jen dle našeho subjektivního hodnocení) se soucitem a odpuštěním, i když se nás přímo dotýkají.
Poslední zrádná forma, je bezesporu kradení si přítomnosti. Často se myšlenkami touláme v budoucnosti (minulosti), především máme-li nenaplněné přání nebo touhy. Mít přání a touhy je naprosto v pořádku, pakliže nepřekročí jistou patologickou hranici, kdy chceme mít budoucnost zcela pod kontrolou. Jednoduše se může stát, že si tak moc něco přejeme, až si necháme protékat přítomnost mezi prsty a jsme zcela připoutáni k budoucnosti. Podřizujeme jí svojí náladu, rozhodnutí, vše.. aniž bychom si uvědomili, že naprosto plýtváme časem, protože co k nám má přijít, k nám ve správný okamžik přijde.
Chceme-li sami sebe zlepšit, abychom (si) neubližovali. Je důležité si nežádoucí projevy naší povahy uvědomit, pochopit jejich škodlivost a dále se s nimi neztotožňovat (připustit svojí chybu a upřímně se za ní omluvit, vyžaduje-li si to situace). Není to jednoduchá cesta a často vyžaduje práci na celý život, ale kde je vůle, nechybí odvaha překonávat sám sebe na cestě za lepším já.❤️